Co jsem v Římě viděla a slyšela

12. prosince 2011 v 0:49 | Ingeborg Bachmannová
V Římě jsem viděla, že Tibera není krásná, ale chová se lehkomyslně ke svým nábřežím, jejichž břehů se netkne lidská ruka. Rzivě hnědé nákladní lodě nejsou k užitku, a bárky také ne. V keřích a vysoké trávě je plno špíny a na osamělých balustrádách spí v poledním horku bez hnutí dělníci. Ještě nikdy se nikdo z nich ani nepohnul. Nikdy se nikdo nezřítil. Spí tam, kde jim platany poskytují stín, a přes hlavu si přetahují nebe. Voda v řece je ale krásná, bahnitě zelená nebo plavá - podle toho, jak ji ozařuje světlo. Podél Tibery by se mělo chodit, a ne ji pozorovat z mostů, které jsou zamýšleny jako cesty na ostrov. Isolu Tiberinu obývají noantri - my ostatní. To je třeba chápat tak, že tento ostrov nemocných a mrtvých odedávna touží, abychom ho obývali a abychom se na něj nalodili i my ostatní, neboť je zároveň lodí a proplouvá pozvolna s celým svým nákladem pasažérů po vodách řeky, která ho nevnímá jako břímě.
V Římě jsem viděla, že Petrův chrám vypadá menší než jeho míry, a přesto je přesmíru velký. Říká se, že Bůh chtěl zbudovat svůj chrám na skále, aby stál pevně. Ten se teď tyčí nad hrobem svého světce, který odkrývají. Je to tedy sám světec, který chrám ohrožuje a narušuje. Přesto se tu dosud konají halasné a velkolepé slavnosti, s balety v purpuru pod baldachýny, a ve výklencích zlato nahrazuje vosk. Chudí ve své obezřetnosti zatím ještě pečují o to, aby nepadl chrám ani církev, a ten, jenž ji založil, se už spoléhá na zásah andělů.


V Římě jsem viděla, že se proslulému Palazzu Cenci, který před popravou obývala nebohá Beatrice, podobá mnoho ostatních domů. Ceny jsou vysoké a stopy barbarství všude vůkol. Na terasách zahnívají vědra s oleandry ve prospěch bílých a rudých květů; ty by rády ulétly, bezmocné vůči pachu marastu a hniloby, jenž oživuje minulost lépe než památky.
V Římě jsem viděla v ghettu, že není ještě všech dnů konec. Ale v den svátku smíření se každému předem odpouští - na jeden rok. V trattorii poblíž synagogy je připravena tabule a podávají se malé načervenalé středomořské rybky ochucené rozinkami a piniovými oříšky. Staří lidé vzpomínají na přátele, kteří byli vyváženi zlatem; ačkoli se vykoupili, stejně pro ně přijely náklaďáky, a oni se už nikdy nevrátili. Ale jejich vnoučata, dvě malá děvčátka a jedno baculaté blonďaté děcko, tančí mezi stoly a nespouštějí oči z muzikantů. "Hrajte dál!" volá baculka a mává čepicí. Babička se pousměje a ten, kdo hraje na housle, dočista zbledne a vynechá jeden takt.
Na Campo de' Fiori jsem viděla, jak pořád ještě upalují Giordana Bruna. Každou sobotu, když se likvidují stánky a na místě zůstávají už jen květinářky, když slábne zápach ryb, chloru a shnilého ovoce, snášejí muži odpad zbylý poté, co bylo všechno usmlouváno, před jeho očima na jednu hromadu, kterou zapálí. Opět stoupá kouř a plameny se vlní ve vzduchu. Ozve se ženský výkřik a ostatní se také přidají. Protože plameny na prudkém světle nemají barvu, není vidět, kam až šlehají a po čem se sápou. Ale muž na podstavci to ví, a přesto neodvolá.
V jednom římském baru jsem viděla a napočítala: kočku s legračníma ušima a téměř holou vizáží, bílými punčoškami a vestou medové barvy z lepších časů. Číšníka, který bryndal kávu a přelil aperitiv. Malého chlapce v zástěře, který myl šálky a sklenice a do postele se nedostal před půlnocí. Hosty, kteří přišli a zase odešli, a jednoho, který přicházel zas a znova a žil z malých doušků hořkosti.
V Římě jsem viděla velké vily s přírodními piniemi, cedry a také zimostrázem sestříhaným do tvarů fantastických zvířat. Vavřín na Kapitolu a proradnou divokou trávu na Foru a slyšela jsem, když se za šera tráva vrhla na poražené sloupy a pobořené zdi, hluk města i zdánlivě vzdálený a jemný svist aut.
Viděla jsem tam, kde končí římské cesty, jak do města táhnou triumfující nebesa, která se neskloní před žádnou branou a rozprostírají se po sedmi pahorcích, obtěžkaná blankytem po loupežných výpravách na pobřeží Sicílie a ostrovními plody Tyrhénského moře, neporušená po výpadech do loupeživých Abruzz a zčernalá hrozny vlaštovek, zachráněnými nad Apeninami. Viděla jsem velebené nebe z hermelínu a bědné nebe z pytloviny a v jeho největších chvílích jsem viděla jeho ruku, s jakým poklidem vede nad střechami zlatý řez.
Že každý si buduje dům podle libosti, to jsem viděla často, i to, že žádný plán nespíná lépe jedno s druhým než náhoda a vkus jednotlivců. Žádný vkus ale nestačí vytvořit rozestupy, osamocená pole pro slunce a stín, a žádná náhoda nevyřeší rovnici, v níž tíha zdi vyjadřuje lehkost věže. Domy vězí ve starém plátně; malby na něm už vyschly. Teprve až světlo vnikne do porézní látky, zjeví se barva, již vidíme; dokonale proměnlivý okr.
V Římě jsem viděla, že všechno má své jméno, a ta jména je třeba znát. I věci chtějí být oslovovány. Trůn rodu Ludovisi nepadl s posledním korunovaným. Sloupy z chrámu Venušina zůstaly stát - jako jediné ze všech chrámů. Hlava svaté Anežky se scvrkla, ale není to hlava kožené loutky. Stejně jako mnozí před ním se i tento papež vznáší na nosítkách a požehnání platí urbi et orbi. Rody nesou jména Corsini a Pignatelli, Ruspoli a Odescalchi, Farnese a Barberini, Aldobradini… Dosud se tak nazývají, když si v jakémsi zámečku v Campagni bezdomovci rozmisťují své železné postele a nádoby s vodou staví na sarkofágy. Poslední z rodiny se dávno odstěhoval. Pokoje ve městě má potažené černým brokátem; na černém křídle přehrává krvavě modré šansony. Ulekne se, zaslechne-li své jméno. Z jiného těsta bylo zvíře, které nepozřelo maso, nýbrž svým tělem vytvářelo potravu pro historii, jíž bylo předchůdcem: vlčice.
Viděla jsem, že kdo říká "Řím", pojmenovává ještě svět, a že klíčem síly jsou čtyři písmena. S. P. Q. R. Kdo zná formuli, může zaklapnout knihy. Vyčte ji ze znakového štítu projíždějících autobusů, z poklopu vstupu do stoky. Je osvědčením kašen a zdaněných nápojů; znak jediné vrchnosti, jež město nepřetržitě ovládala.
Na nádraží Termini jsem viděla, že se v Římě loučení nebere tak vážně jako jinde. Neboť ti, kdož odjíždějí, zanechávají těm, kdož zůstali, stvrzenku na zavazadlo touhy. S nádražím také sousedí zbytek Diokleciánovy zdi a tři cypřiše vyryté do nové visuté stěny ze skla tvoří nezpochybnitelný nápis. Klasické je to nejprostší a staré i nové texty je zastupují stejně dobře.
Kdo háže minci do fontány di Trevi, aby se opět vrátil, má strach, že nebude přijata. Může být ale klidný. V noci usedne na obrubu kašny mladík a zapíská na ostatní. Až se všichni shromáždí, odloží mladík šaty a vstoupí zvolna do vody. Zatímco se zimomřivě shýbá a sbírá mince, měsíc osvětluje scénu. Nakonec opět pískne a v rukou se mu všechny měny slejí ve stříbro. Ve svitu měsíce je kořist nedělitelná, neboť chlapec vypadá jak Bůh ve srovnání s ostatními, kteří vděčí za své postavy laciným oblekům.
Těžko spatřit, co leží pod zemí: prostory vody a smrti. Schody vedou dolů k cisternám, které vypil vítr, k vodním nádržím, překrytým krakorci a vydlabaným v měkkém tufu, ke kapkám krve, odkud vytryskl pramen. Cesty sestupují do katakomb. Škrtnutí zápalkou. Její plamen se stáčí k symbolům. Na okamžik se zjevuje: ryba, páv a holubice, kotva a kříž, pokrm a nápoj. Zápalka rychle uhasíná a ti před tebou se hrnou nahoru. V zákrutu se jeden zastaví a zeptá: Odkud vane vítr?
Když mě v Římě přešel zrak i sluch, přišlo scirocco a zvítězilo nad orlím větrem z hor. Slunce pak mělo pláštík a svítilo šalebným světlem. V tento čas neštěstí roste a bezcitné slovo se vyřkne snáz. Neboť horký vítr se rodí na poušti. Někdy to vyjeví, zemdlelé město posype rudým pískem a dýchne na něj, až pozbude smyslů. Když přichází scirocco, odehrává se to potají a vprostřed noci, zatímco my spíme v zapomnění. Ale k ránu kolem třetí padá rosa. Kdo by tu dokázal bdít a svlažit si rty!
V Římě jsem zjitra pohlédla od protestantského hřbitova k Testacciu a odhodila tam smutek. Kdo se pokusí odrýpat hlínu, nalezne pod ní smutek ostatních. Hřbitov, ukrývající se do stínu aureliánské zdi, střepy na Testacciu nespočetl, ale je jich poskrovnu. K uchu si přidržuje velký mrak jako mušli a poslouchá už jen jeden tón. Vešlo do něj "One whose name was writ in water" a vedle Keatsových veršů i hrst veršů Shelleyho. Ani slůvko o Humboldtově synkovi, který zemřel na malárii. A o Augustovi von Goethe rovněž ani slovo. Po němých malířích hor­stev a vodstev zbylo pár linií, barevná skvrna, vědoucí modř. O jiných němých se nevědělo nikdy nic.
V Římě jsem přirozeně slyšela, že leckdo má chleba, ne ale zuby, a že mouchy chodí na vyzáblé herky. Že jednomu je dáno mnoho a druhému nic; že se zhroutí, komu je naloženo příliš, a jediný pevný sloup drží dům zpříma stovku let. Slyšela jsem, že je na světě víc času než rozumu a že oči jsou nám dány k vidění.
(převzato, z překladu)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama