Kdo je na řadě?

17. prosince 2011 v 11:29 | SPQR
Finanční krize, zvyšující se životní nejistoty a napětí, sociální frustrace, ztráta životních cílů, mnohdy v mlze se rozplývající žebříček životních hodnot, choroby nevyléčitelné i ty civilizační, nezaměstnanost, neschopnost splácet půjčky, partnerské neshody a v posledních letech stále častěji i důvody, které jsou rovnítkem k civilizaci, která je na sestupu, civilizaci nemocné. Špatné známky na vysvědčení našich dětí, strach z rodičů, kteří nemluví, nevysvětlují, ale křičí a trestají pouze, či strach… jakýkoli strach, třeba ten z vyčlenění.
Zvláště naše dospívající vynucené a nechtěné vyčlenění, vyřazení z kolektivu - ostrakizace hodně bolí, ačkoli k němu dochází na základě takových (pro nás dospělé) hloupostí, jako je stigmatizovaným nošené neznačkové oblečení pro vysokou cenu toho značkového, malé kapesné či - a to je snad nejtragičtější - nevůle přizpůsobit se (nesprávné) komunitě.



Stále častěji je pro věkem nedávno ještě děti důvodem k vyčlenění - neakceptaci, změna z nevinného víkendového popíjení v baru na krádeže či fetování. Pak začne platit rovnice, nepřizpůsobil ses, "jsi mimo partu, neexistuješ, klidně se zabij, nikoho to nebude zajímat". To je náš svět. Takovým jsme ho udělali.

Před pětadvaceti lety jsem měl přítele, byli jsme tři kamarádi ze školy, spolu jsme narukovali, spolu plánovali emigraci - u vojáka se to posuzovalo jako dezerce - spolu jsme utíkali z kasáren domů, také se chystali na přijímačky na vysokou školu (ty jsme zaspali po bujaré noci mezi čůčem a nakládačkami, více jsme u kamaráda doma nenašli). Rád psal, tehdy jsme psali hodně všichni. Překládali Charlese Baudelaira, prvního z "prokletých", co kdybychom jeho Zdechlinu náhodou přeložili lépe, než ty desítky slavných před námi; pak jsme také psali vlastní básně, povídky… knihy. Společně jsme posedávali v malostranských putykách, či za hezkého počasí na Petříně a svá díla si navzájem četli, plácali se po ramenou a slibovali si velké zítřky mužů důvtipu, ničím neohraničitelných fantazií a pera bryskního i citlivého. On byl ale jiný.
Jednou, a nikdo z nás nevěděl proč, ho hospitalizovali. Adresa zněla: Bohnice. Uzavřená psychiatrická klinika. Jednou, a nikdo nevěděl, jak se to povedlo, nám dovolili návštěvu, dokonce vycházku. Těšili jsme se. Večer předtím jsme volali do "ústavu", kdy můžeme pro kamaráda nejdříve dorazit. Řekli, abychom nechodili. On sám utekl den předem. A běžel rovnou pod nejbližší vlak. Běžel prý dlouho, z Bohnic to není k trati nejblíže. Jednou, a pevně v to věřím, se setkáme a já se ho budu muset zeptat "proč"?

V minulém roce spáchalo sebevraždu nejvíce lidí od roku 1994. O čtvrtinu! K tak zlomovému, nezvratnému kroku, kterým se jeden život končí a mnohé další poznamenají, se jen v roce 2010 odhodlalo 1830 lidí. Pět lidí denně. Někoho kamarádů, dcer, tatínků, sester či milenců.

Denně pět bližních některých z nás. Strašné číslo. Strašná statistika.

K ultimativnímu kroku se stále častěji odhodlávají lidé pro menší a triviálnější důvody, stále častěji mladí a děti, stále mladší děti. Nechci, vlastně bych to ani neuměl, vést dlouhé a hluboké rozklady nad podstatou, pravou podstatou pohnutek, které nás přivádějí k rozhodnutím, jež jsou nezvratná, ačkoli výše popsané důvody vědců znějí v souladu s mým přesvědčením o nemoci společnosti. Chci jen poukázat na ona děsivá čísla a přimět vás, nás všechny se zamyslet, donutit nás být všímavějšími, být těmi, kteří budou umět pomoci i naslouchat těm, kteří si o to mnohdy sami říci neumějí.

A jak nejčastěji dobrovolně odcházíme z tohoto na onen svět? V roce 2010 policejní statistiky zaznamenaly:

Oběšením 1017
Zastřelením se 162
Utopením 28
Otrava plynem 34
Skok pod vlak 105
Skok z výšky 113
Předávkování 120
Upálení 14
Skok z mostu 12
Podřezání 79

Za roky života v cizině jsem si uvědomil, že konzumnímu způsobu žití jsme byli dlouho uchráněni, nebylo co konzumovat, ani za co. Dopady moderního světa poznáváme se vším všudy až nyní. Z extrému do extrému jdeme a nesvědčí nám ni jedna limitní varianta. Roky pozoruji mladé a dospívající v Itálii. Roky na škole, roky v práci, na ulici, doma u kamarádů… Konzumní způsob žití a bytí zde bije do očí tak strašně, my ho známe, ale nikdo, nikdo s ním nic dobrovolně nedělá. Protože by se vyřadit ze standardu, z průměru, z nemocné společnosti…, tam přeci tolik, možná i v dobré víře, chtěl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lydie Lydie | 26. prosince 2011 v 20:19 | Reagovat

No to je síla,takový článek.Viděla jsem jednoho sebevraha skočit pod rychík,který jel 120 km/hod.Je to víc jak 15 let,když si na to vzpomenu, tak mi není zravna fajn.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama