Kočky nejen římské

14. prosince 2011 v 10:59 | SPQR
Řím je město koček. Jistě, těch čtyřnohých, stoprocentně. Však se podívejte na pohledy z Říma. Vyjděte do jeho ulic. Či se zeptejte Římanek v centru, jakého chlupáče mají doma? Ačkoli Antoniové, Francescové a Pietrové hustotou srsti leckdy kočičáky dohánějí, ony ženy si na ně ani nevzpomenou, řeknou vám, gatto, abbiamo un gattino.



Před dvaceti lety jsem, a pamatuji se na tuto scénku velmi dobře, mám z ní několik fotek, jedno ráno řádně spěchal… kamsi. Potřeboval jsem vyjet vozem z naší ulice, kde jsem tenkrát žil, v bytě nad obchodem s rybami, který mi dával neutuchající a stále intenzivnější pocit, že i spodní prádlo v šatníku, pomeranč v kuchyni a budoucí žena v ložnici pocházejí z širého moře. A to proto, že právě tak vše "vonělo", ať jeden dělal, co chtěl (dnes je v domě železářství a dlužno dodat, že s rybami bylo lépe, ačkoli šroubky tolik nepáchnou). Jak je v Římě zvykem, spěchal jsem na poslední chvilku, tedy, chvilku po poslední chvilce. A ještě, že jsem měl "oči otevřené". Jakási drzá tlustá kočka se uvelebila na předním kole pod blatníkem. Ležela tam natažené, kopírovala sklon kola, užívala si stínu a dobrého bidla. Chvilku jsem váhal, zda ji budit. Nakonec jsem si ji vyfotil… a šel pěšky. Čert ví, jak by dravec takovýchto rozměrů reagoval, kdybych ho budil…

Míval jsem kocoura i v Čechách. Darovala mi ho sousedka, krásná slečna, kterou jsem často potkával a schodišti našeho malostranského domu tak trochu doufal, že čím více ji budu potkávat a čím více ji budu zdravit, tím větší šanci budu… snad… jednou mít. A stalo se. Jednou se na mne usmálo štěstí. Též mě pozdravila. Usmála se. Řekla něco v tom slova smyslu, že jsem jistě dobrý člověk, že jsem milý, že mi něco dá. Překotně jsem souhlasil a nemohl se dočkat jejího návratu z koní, ano, jezdila na koních kdesi na Smíchově. Přijela přesně, jak slíbila. Bylo léto, které jejím nádherným křivkám dávalo o to větší šanci na vyniknutí, já byl jsem nesvůj a nervózní. Její dlouhé plavé vlasy barvy mokré slámy jí padaly na odhalená ramena, byla svůdná, byla mi na dosah ruky a… měla pro mě překvapení. Bylo v krabici od bot. Dárek. Kotě. Prý by ho jinak tam, kde jezdí koně, třeba sežrali psi. Pak mě zase přestala zdravit, našla si přítele. Itala :-( Od té doby jsem na dárky od žen opatrnější. Vlastně, od té doby jsem žádný jiný nedostal.

Po půl roce jsem jel nakupovat přes celou Prahu. Byla zima. Na parkovišti, po více jak deseti kilometrech, jsem si v duchu říkal, že z toho našeho bláznivého kocoura již blouzním, slyším ho mňoukavě naříkat i tady. Po chvilce mňoukání zesilovalo. Obešel jsem auto, třeba je to cizí kočka někde okolo. Nic. Nasednu a mňoukání neutichá. Prohlédnu celé auto, prohlédnu ho dvakrát a stále slyším kočičí naříkání. Připadal jsem si jako blázen. A za blázna mě jistě měli i lidé okolo. Hledal jsem mňoukajícího ducha. Po nějaké době jsem dokonce otevřel i kufr a k potěšení některých jedinců, kteří mě pozorovali, jsem na domnělého kocoura začal volat a dělat "či čí". Nic. V jeden moment se mi zazdálo, že mňoukání přichází z přední části vozu. Otevřel jsem víko motoru a… tam dole, prakticky zaklíněný, zašmodrchaný mezi různé kabely a kdo ví, co to tam všechno vede, se choulil můj kocour! Vystrašený, ubrečený, špinavý jako prase. Došlo mi, že jak běhal venku, před mojí cestou na nákupy, využil toho, že jsem přijel z práce a zvědavě zkoumal auto odspodu. A protože byl motor vyhřátý, udělal si tam někde "pelíšek". No a při rozjezdu již asi nestihl vystoupit a tak se mnou cestoval přes půl prahy "na černo".
Také si vzpomínám, jak mi jeden večer volal kamarád, který u mě byl předtím na návštěvě, že se vrací, že má v batohu něco, co není jeho. Pochopil jsem, až přijel, do té doby jsem kocoura ani nepostrádal. Dareba si zalezl do jeho batohu, usnul a probral se s hlasitým rozčilováním až v tramvaji. Kolega prý dostal ještě od spolucestujících nevrlých Pražanů vynadáno, jak prý se to k oné nebohé kočičce chová, kde ji to vozí a jak prý má chudák dýchat.

V posledních dnech je v Římě pozdvižení. Jeden místní kocour má vystaráno. Na stará kolena zdědil téměř čtvrt miliardy korun, tedy přes deset milionů končící a slabé měny euro. Snad mu po devalvaci zbude alespoň na kus uzené myši k obědu… Kdysi byl opuštěný, ztratil se a toulal po římských ulicích, kde ho našla paní Assuntová, ročník výstřelu Aurory na Zimní palác. Jeho zlaté časy měly ale teprve nastat. Kocour se měl již tehdá jako prase v žitě a to ještě netušil, že za pár let by si mohl koupit tisíce prasat a láááány žita. Milá dáma, časem téměř nad hrobem, sepsala první závět. Hledala v ní dobrovolnou organizaci, která se stará o zvířátka a postará se i o pana kocoura a které by odkázala nemalé jmění. To v roce 2009. Její právníci rozjeli kolotoč výběrových řízení a jak tvrdí doktorka Orecchioni, scházely se jen žádosti od lumpů, lemer, darmožroutů a těch, kteří by peníze probendili a milého kocoura nakonec možná i zbaštili.

Tvrdý výběr nedopadl dobře a advokáti Angelozzi, Orecchioni a Canzona milou stařenku nepotěšili. Ta se nakonec rozhodla, že darební lidé nedostanou nic a že vše odkáže kocourovi Tomáškovi (v rodné knize kocourů zapsaném jako Tommaso, ale jinak, než Tommasino mu nikdo říkat nesměl).
Kocout Tom se tak v květnu letošního roku stal právoplatným majitelem vily v Olgiatě, dvou rozlehlých apartmánů v Římě a Miláně, pozemků v Kalábrii a několika bankovních kont v celkové hodnotě výše popsané. Vzhledem k tomu, že se nemůže, či nechce osobně účastnit výkonu závěti, případně jsou mu závazky z ní plynoucí v podstatě fuk, má určeného opatrovníka s nemalým platem a příslušným zázemím. A tím se stala poslední stařenčina zdravotní sestra, která o ni pečovala před skonáním. Z chudé, protože zdravotní sestry tu bohaté opravdu nejdou, osmačtyřicetileté ošetřovatelky lidí Stefanie, se stala zámožná pečovatelka o kocoura Tomáška. Její identitu advokáti tají, aby předešli dalším nájezdům nás, dobrých lidí, kteří bychom nejraději ošulili i toho malého chlupáče. Milé je, že Tomášek má nové kamarády, Stefania to rozjela ve velkém a je z ní už poměrně mnohočetná kočičí máma.
Nevím, jestli o tom vědí i kočky od Torre Argentina, ale asi by nadšené nebyly. Žijí z malých darů, je jich jako psů a na zdi jejich útulku je cedule: prosíme návštěvníky, aby nám nenačutávali kočky.

Dobrovolná organizace Colonia Felina Torre Argentina, která prakticky uvnitř této antické památky pečuje o opuštěné kočky, je opravdu vyhlášenou, hovoří o ní v průvodci o Římě, dělá si vlastní reklamu a především, aby měla na fungování, její zakladatelky organizují například prohlídky Torre Argentina s výkladem. Kocoura si tu můžete i vyzvednout, na čas, nebo na pořád. Jedná se o kočičáky čisté, po zdravotní prohlídce, očkované a sterilizované.

Lia Dequel a Silvia Viviani v této archeologické lokalitě samého středu města vybudovaly strukturu turisticko-kulturně-kočičí a svěřenkyň mají nespočet. Na rohu, kde se schází z ulice do archeologického naleziště a kde je též vchod do jejich zázemí, je neustále několik desítek kočiček a kocourů. A vypadají velmi spokojeně.


A na závěr pár věcí, které jste jistě chtěli o kočičákách vědět, ale nikdy jste se nezeptali:
Věděli jste, že kočičí nejdokonalejší smysl je zrak? Ani sluch, ani čich, ani hmat, ale zrak! Kočičky vidí téměř v naprosté tmě, protože jejich oči dokážou využít každou částečku světla. To ale neplatí pro modrooké bílé kočky, ty jsou s největší pravděpodobností často slepé?

Věděli jste, že na zadních tlapkách mají kočky jen čtyři prsty? Na předních ale mají prstů pět. Proslavený je kocour Jake z Bonfieldu v Kanadě, má sedm prstů (úplných, s drápky a polštářky) na každé své tlapce. Kočky mají také víc kostí než člověk. Tedy, přesně 244 kostí a 512 svalů.

Věděli jste, že s dospělou kočkou byste si měli hrát aspoň 15 min denně? Aby byla v dobré kondici - jak tělesné tak i duševní. A že lidé, kteří chovají zvířátko se srstí, žijí v průměru déle než ostatní a také netrpí tak často depresemi?

Věděli jste, že někde kočky naprosto v klidu baští a jinde z nich zase dělají kulichy, tedy kožešinové čepky? A že se vyskytují úplně všude, mimo Antarktidu? Jen v Austrálii z nich nadšení nejsou, kočku mají za jeden z nejnebezpečnějších invazních druhů, který likviduje původní faunu.

Věděli jste, že v dobách inkvizice byly kočky upalovány spolu s ženami odsouzenými za čarodějnictví, a že církev všechny, kteří chovali černé kočky, prohlásila za vyděděnce?

Věděli jste, že kočka umí pelášit až maximální povolenou rychlostí v obci, že má dvacet tisíc chloupků na centimetr čtvereční a že zatímco lidé mají 9 tisíc chuťových pohárků, kočky pouze 473?
Věděli jste, že mezi kočkami není výjimkou superfekundace? Tedy stav, při kterém je kočka oplodněna více kocoury a v jednom vrhu jsou tak koťata různých otců. Jak to bylo u kočky Tarawood Antigone, které se narodilo 19 koťat (nejvíce na světě), se neví.

Věděli jste, že nejstarší žijící kočka na světě je barmská kočka Kataleena Lady, narozená 11. března 1977, a že nejdražší kočkou na světě je bengálský kocour Cato, který byl v únoru 1998 zakoupen za 25.000 liber ( 1.146.500,- Kč) paní Cindy Jacksonovou z Londýna.

Věděli jste, že nejlepší lovcem myší byla kočka Towser (21.4.1963 až 20.3.1987), která za svůj život údajně chytila 28.899 myší. Tato kočka pracovala v lihovaru Glenturret, kde jí také byla postavena socha.

Věděli jste, že nejdelší kočkou světa je Leo, vážící 15,8 kg a měřící rekordních 121,9 cm od nosu k ocasu, a že nejstarší kočičí mámou se stala kočka Kitty, která porodila 2 koťata v pokročilém věku 30-ti let a za svůj život měla celkem 218 koťat.

Věděli jste, že nejbohatší kočkou světa se stala jedna jménem Blackie, které zámožný pan Ben Rea odkázal ve své závěti 15 milionů britských liber?

A víte, kolik je vaší kočce let? Když jí jsou 3 měsíce, lidského věku jsou to 2 až 3 roky, pak 6 měsíců - 10 let, 1 rok - 15 let, 4 roky - 32 let lidského věku, 8 let - 48 let, 12 let - 64 let, 16 let - 80 let a pokud máte číču doma 20 let, věřte, že jí je lidských 96 let!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama