Per grazia ricevuta

22. prosince 2011 v 0:03 | SPQR
Projížděl jsem okolo nedávno, vlastně tu čtvrť ani moc neznám, vím jen, že za křižovatkou Largo Preneste začíná jedna z lidových - tedy chudších čtvrtí Říma. Ale o tom psát nebudeme… Na křižovatce jsem zastavil své chrastící motorino, kryt na výfuku dělá z cesty peklo a já ne a ne najít šroubovák k nápravě. Skláním se a otáčím, abych zkontroloval, zde opět z té mé letité trosky cosi neodpadlo a v ten moment oči zachytily jakousi "zeď díků" se svatou kapličkou, spíše výklenkem. Zeď na desítky metrů kolem posetou tabulkami ne většími listu školního sešitu, dnes by se moderněji řeklo "velikosti tabletu IPod 2". Další desítky jich ležely na chodníku, opřeny o zídku, mezi tím vším květiny, ikony svatých, fotografie… Nedalo mi to a cestu za kamarádem Tizianem, který o pár ulic dále ten den otevíral nový obchod, jsem musel přerušit. Zvědavost byla silnější.


Lidová tradice říká, že kdysi jeden Kréťan na cestě za lepším, tedy do Říma, neb všechny cestou vedou a vedly do Říma, přežil mořskou bouři, která téměř potopila jeho loď. Přežili i všichni druhové tohoto vykuka. Až na břehu se zjistilo, že milý krétský obchodník na svém rodném ostrově zcizil obrázek Panny Marie ustavičné pomoci. Na zlodějinu se rychle zapomnělo a vykradač kostelů byl oslavován jako zachránce. Příběh pokračuje a konce dobrého nemá, ale… zůstala nám ikona Madonny del Perpetuo Soccorso. Zde končí i můj exkurz do minulosti.

Na onom rohu ulic Prenestina a di Portonaccio, přímo u semaforu na příjezdu od Via Tiburtina, jsem tedy zastavil a koukal… Stovky tabulek z mramoru, ale i obyčejného kamene, občas lísteček, taky jsem našel malou plechovou destičku, některé mají tvar srdíčka. Jedno měly stejné. Díky. Poděkování Panně Marii ustavičné pomoci za vyslyšení modliteb, proseb. A jsou to poděkování pestrá tolik, co lidé, kteří zde o pomoc žádali. Tu za uzdravení, tu za navrácenou lásku, tu za záchranu života, jiná za dlouhá léta po boku vyvoleného, ale i za zdárné dokončení školy či sportovní výsledek (to by jinak nebyla Itálie). Mnohé nesou jednoduché P.G.R. Per grazia ricevuta. Z Boží milosti. Díky Bohu. Dnes se, i v katolické Itálii, ale toto rčení dá chápat i nereligiózně, jako zlidovělé a prosté poděkování, vděčnost či uznalost někomu a za něco.


Když jsem později doma ukazoval fotografii z místa, slyšel jsem, že prý je to až děsivé. Jistě se tam trocha hřbitovní atmosféry najde, ačkoli se jedná spíše o místo radostné, ale - copak děsivé nemůže být zároveň krásným?



Děkovat je dar. Mnohdy ho okolo sebe postrádáme. Snad proto, jak jsem slyšel, že děkováním ukazujeme prý slabost. Tak pak budu rád slabým, budu-li moci občas někomu za něco poděkovat. Protože, mohu-li děkovat, znamená to pro mne cosi velmi důležitého, znamená to, že nejsem druhému lhostejný, že pro mne bylo nemálo ukonáno, že k mému dobru bylo činěno dobro jiným člověkem. A to se v dnešní době cenní obzvláště. Mám ten dar rád.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lydie Lydie | 26. prosince 2011 v 20:08 | Reagovat

Moc zajímavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama