Řím

18. prosince 2011 v 16:41 | Jan Neruda
Byl bych něco za to dal, abych viděl papeže neomylného - nebo papeže "vůbec" v Římě vidět, není ovšem ani zvláštní věcí ani uměním. Ale ten den před vyhlášením dogmatu o neomylnosti pana hraběte Maffaie, nazývaného obyčejně Piem IX., bylo velmi krásně, barometru ani nenapadlo, aby ukazoval na dlouhou očekávanou bouřku, koncilní oposice neměla ani tušení, že už následujícího dne hrdinně uteče, a my odcestovali v klamném domnění, že snad přece v Římě rozum zvítězí.


Druhého dne však už náhodou rozbouřilo se nebe, hrom třískal a rachotil, blesk svítil a šlehal, jezovité rozumějí efektu a za půl hodiny byl pan hrabě Maffai neomylným! Jeho nebožka babička - chudáček byla dle rodinné kroniky pana hraběte Maffaie ještě v Sinigaglii židovkou - byla by radostí nad tím snad umřela a lid prý jásal a hlučel, že se sloupy Vatikánu otřásaly a vodomety svatopetrských fontánů v neviditelný prach rozrážely.

Není také divu: 70 kardinálů, 600 biskupů, 6000 kněží, 5000 jeptišek, 49 v nejrozmanitější pytle oblečených "sacconů" čili bratrstev a něco těch věčně zevlujících římských facchinů už něco vydá.

Celkem byly a budou jen tři druhy papežů: veskrz ctihodní, jichž bylo posud tuze málo, špatní a ukrutní, jichž bylo už až dost, a humorističtí, jichž bylo nejvíc.

Na slavném Kapitolu, slavném i husami svými, je zvonice, jejíž zvon Římané nesmírně rádi slyší. Rozhoupáváť se jen, když masopůst začíná nebo papež právě zemřel: nový masopůst slibuje nové veselí a nový papež nový humor! Pius devátý je z toho "třetího druhu papežů, zvuky, které vyzváněly smrt Řehoře XVI., oznamovaly zároveň, že po něm nastupuje největší humorista devatenáctého století!

Nejdřív, před mnohými už lety, spáchal nesmrtelnou satyru na hříchy, odpůstky a co ještě k tomu patří. Vedle Lateránu je totiž kaple se svatými schody, ta známá "scala santa". Schody jsou tam vlastně troje, dvoje vedlejší, jen tak obyčejné jako jiné pozemské schody, a pak schody prostřední, po nichž prý šel - Kristus pán myslím že k Pilátovi!

Po těchto schodech, po nichž se dostaneš do kaple, kde ukazují obraz vlastnoručně malovaný od - svatého Lukáše a pak předkožku, pocházející - z obřezání Ježíškova, smí se jen na kolenou vzhůru, ale za to určil jeden z předchůdců Piových na každý schod devět let odpůstků!

Dělá při 28 schodech 9x28=252 roky čili pět nebo šest lidských životů! A Pius IX. vzal péro a rozestřel odpůstky i nad ostatními schody vedlejšími, a kdo se chce šoupat po všech, vydělá si tam teď odpůstky na 756 let svého života! Brzy budou musit dát dřevěný futrál na vedlejší ty schody, jaký je už na hlavních, aby nezmizely.

Dobrý vtip, ale ještě daleko nestačil plodnému humoru pana hraběte, z jehož skutečně krásné tváře posud září bujná veselost. Vzal zase péro, svolal devět set karmoisinových a fialových hlasů a dal se tedy teď udělat - "neomylným". Víc vtipů už zajisté nenadělá, teď už umře jako aloe, když vystřelila obrovský svůj květ.

Císař Vespasian řídil se zásadou, že "císař má umírat stoje", to jest v práci, a Pius zase zásadou, že "papež má umírat směšně". Nu a směšnějším než nyní víc se nestane! Umím se přemáhat: když jsem stál u hrobu Ignáce Loyoly, sbíhalo se mně sice v ústech, ale nechal jsem toho; když jsem šel kolem sarkofágu Aleksandra Vl., škubalo mně to sice nohou, ale nekopnul jsem, na mou čest ne! Když jsem ale viděl náhrobek Pia IX., který tento sám sobě dal už do jednoho z římských kostelů postavit, a jak tu kleče děkuje pánu bohu za ten svůj dar nápadů, tu to už nešlo a musil jsem se smát, smát až do uslzení.

Ve velkolepé basilice sv. Pavla jsou medaillony všech posavadních papežů, pro příští je tam ponecháno ještě as třicet prázdných míst! Ti příští budou mít ale práci, aby Pia vtipem překonali. Snad to půjde. Místo svatého ducha sestoupil na Řím už humor - et maneat semper! Snad již několikátý po Piovi IX. vyspekuluje dogma nové, na příklad: že byl pan hrabě Maffai nepoškvrněně počat! Aťsi!

Calligula a Nero nechali se svého času také prohlásit za bohy, my teď jmenujem dobu jejich dobou úpadku. Řím ale nepadá, on leží už dávno. Nikde ve světě necítí se tak trapně mezera mezi vznešeným rozumem křesťanských principů a praktickým jich provedením, jako v Jeruzalémě a zde v Římě!

Jen kněží jsou tím vinni, ne římský lid. Neslyšeli jsme sice, že by stran nového dogmatu nahoře na kapitolínském sloupu "Marforiu" byla se už objevila pichlavá otázka a dole ten starý známý "Pasquinon", že by byl dal některou ze svých satyrických odpovědí, které často do lebek vatikánských jako ohnivý hřeb vjely; ale on právě ten římský lid o tom ani nepřemýšlí, "chi 1o sa" (kdož to ví!) je jeho pořekadlo při všem podobném, a hned vedlé místa, kde se staví pomník nynějšímu koncilu, postavili si zedníci kašnu, v niž mohou věru ve vší nevinnosti umýt ruce své. Hlučel-li lid s sebou při ohlášení dogmatu - pouhá sancta simplicitas!

Říman je velmi živé, hlučné a dětinské povahy, náboženské slavnosti jsou v Římě slavnostmi lidu, při nichž musí být rámus, hudba, hry, ohňostroje, a když vystupuje balón nebo vyletí rachejtle, tleská všechno rukama a řve: "Un carpione nell" aria! a - kapr v povětří! - a dogma neomylnosti bylo jim také jen tak kaprem v povětří.

Oposice koncilu vyslovila naději, že se dogma zase zruší. Dobří lidé! Snad se napili z fontánu "di Trevi" jako zde vždy činí pověrčiví cizinci, a doufají tedy, že kouzelná moc je přivede zase do Říma zpět. Ze staroslavného "forum romanum" stalo se během věků - "campo vaccino", pastvina pro skot, z nynějších náměstí římských stane se během času také něco.


Pramen: J. Neruda: Obrázky z ciziny. Kvasnicka a Hampl, Praha 1923, jazykově neupraveno
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama