V Římě Římanem

15. prosince 2011 v 10:00 | SPQR
Si fueris Romae, Romano vivito more; si fueris alibi, vivito sicut ibi.

Bývalo to jiné město. Úplně jiné. Nežil jsem zde v onu dobu, nevím, zda bylo lepším, či nikoli. Jedno jen vím jistě, bylo italštější. Čistě italské. Stačí si prohlédnout dobové fotografie a historické filmy a filmové dokumenty, hovořit s pamětníky, třebas se starým holičem Stefanem, který holil snad ještě Garibaldiho, bývalým carabinierem Fiorem co má tu trafiku na rohu Via Quattro Fontane, anebo s festovním kmetem Luigim, jehož famiglia romana již sto let vytáčí nádherná kapůča v baru pod mými okny… Stačí se zajímat.
Jednou jsem četl jakýsi text, kde se kdosi (byl to Čech, tedy Češka) a z podivného důvodu těšil/a z toho, že je Řím konečně velmi "pestrý" a tím čímsi bohatší. Myslím pestrý co do směsice národností, kultur, zvyklostí a jazyků a… výhodu identifikoval/a s pouličními prodejci cetek. Jak to tedy v Římě s onou pestrostí je? A co by na to řekl anglický teolog Jeremy Taylor, který v 17. století ve spise Ductor Dubitantium zaznamenal rčení - já osobně bych řekl ´pravdu´ - sv. Augustina (anebo Ambrosina, podle zdroje), jehož/jejíž neplnění nám dnes láme vaz?


Ještě nedávno bylo, a dnes už Bohu dík opět není, moderní říkat multikulturní. Mnozí o tom snad ještě ani neví a někteří ne a ne to akceptovat. Však se multikulturalismus stal jejich náboženstvím, případně dojnou krávou. Změnou z monokulturního a tříbarevného la Dolce vita k barevnému tavícímu kotli, ke směsici a všehochuti prošel Řím během několika posledních desetiletí. Ještě v sedmdesátých letech minulého století, a na počátku let osmdesátých, byly ulice plné Italů a nejvzdálenějším imigrantem byl ten od Neapole či ze Sicílie. Tito, povětšinou nejchudší "Římané" zastávali práce špatně placené, práce námezdní a často se věnovali též pouličnímu prodeji, podomnímu prodeji i drobné zlodějině a… žebrotě, která je obzvláště zde, v srdci katolické církve, zlatým dolem. Kde jinde by se žebrotě mělo dařit lépe, než ve městě stovek kostelů, kaplí, praktikujících věřících i poutníků z koutů vzdálených, kteří si mnohdy právě darem žebrajícím kompenzují nedobro konané, či dobro nekonané po většinu běžného roku.

Poznal jsem Řím poprvé před dvaceti lety a dnes v něm žiji, i v tomto krátkém časovém úseku se skladbou nejposlednějších a nejpotřebnějších, mnohdy též nejméně chtěných změnil. V tom měla autorka obdivného textu k tavícímu kotli pravdu.
Na kostelních schodech, v zákoutích vstupů do podzemní dráhy, v papírových krabicích nad chodníkovými výduchy ventilací o soucit kolemjdoucích usilují rumunské cikánky zhusta batolaty obtěžkané. Před Pantheonem, u Fontany di Trevi či v uličkách pod Trinitá dei Monti, všude tam potkáte jejich bratry a muže, a jejich bratry a bratrance, zdárně imitující invalidní chudáky v posledním stádiu těžké nemoci. Přes den o jedné speciálně zkrácené berly, pro bezchybné zaujmutí pozice třesoucího se křivicí zkrouceného nešťastníka, abyste je - pokud máte tu smůlu a bydlíte v blízkosti heren a sázkových kanceláří - večer viděli s berlí opřenou o videoloterijní automat, s levným pivem v ruce a tupě zakalených zrakem propadat skepsi, bezmoci a nevůli cokoli na svém životě změnit.

Drobné obchody se zeleninou a potravinami do noci otevřené patří již jen přistěhovalcům z Asie. Noční a víkendová obsluha bezobslužných benzínek pochází dokonce snad jen z jedné jediné bangladéšské vesnice a nechtěné neevropské pomocníky najdete i před mincovními automaty na prodej jízdenek pro městskou dopravu. S oblibou též postávají před supermerkaty v obytných čtvrtích Říma a za menší obolus se nabízejí jako nosiči tašek s nákupy. V kuchyních absolutní většiny turistických restaurací pracují jako kuchaři jen Pákistánci a Indové, ale také utečenci z Blízkého východu. Nemluvě o rychlých občerstveních a slavných gastrominibusech, kterých jsou na římských parkovištích stovky. Na stavbách Ukrajinci a Poláci, jiné pomocné práci zastanou Marokánci a Senegalci, a bohatší rodiny využívají stále častěji služek a pomocníků, kteří tráví čas s nejstaršími. Doprovází je na procházky, na nákupy, sedí s nimi na lavičkách v parcích, a buď jim předčítají, nebo mají za úkol aktivně naslouchat stále se opakujícím příběhům, které stařečkové tolik moc chtějí každý den někomu donekonečna vyprávět. Malé děti bývají na hřištích pod dohledem Asiatek, Jihoameričanek i mulatek, a na speciální městská hřiště pro psy doprovází několikrát denně miláčky "původního" italského obyvatelstva Afričané. Opravdu pohled k… ne, není to k smíchu ani k pláči, ty desítky chlupáčků po třech i čtyřech na řemenech voděné jen… černochy. Napadá mě jen jedno. A ať se to dívám z jakékoli strany, je to výstižné.

Římané mají opět své otroky. Jsou tu ti levní, které lze jako psy zpráskat a nebudou žalovat - a mnohdy je tu tak s nimi zacházeno - skrývají se zde před úřadem či minulostí. Jsou tu ti vzdělaní, kterým doma pšenka nekvetla, jsou tu mladé i hezké ženy ochotné a svolné za cenu větší zmrzliny, muži přes padesát, kterým v jejich vlastech ujely na nádražích jménem "pracovní trhy" poslední vlaky. Jsou tu tací, kteří na sobě nechají dříví štípat, mnozí bez síly k odporu, vděční za cokoli, kdykoli a bez reptání. Jsou tu lidé, kteří studovali půl života, aby zde být nemuseli… A přesto zde - či kdekoli jinde v roli posluhů a poskoků - skončili. V Babylonu duší, v městě třech miliónů oficiálních obyvatel, v prostoru, který byl vždy vstřícný ve všech slova smyslech k lokajům všeho typu, je opravdu na výběr.

Cestou do práce, do baru na rychlé espresso i během tolik potřebné, chtěné a tak málo se naskýtající procházky s vlastními potomky vás alespoň jednou, ne-li pětkrát zastaví černoch se slovy: "Příteli ahoj, jak se máš" a nataženou rukou k jistě pevnému stisku, aby se vás obratem zeptal, zda si nekoupíte ponožky či papírové kapesníky, které vám velmi neodbytně rukou druhou strká pod nos, snad již spíše do nosu. Neradno je odseknout či se tvářit nevstřícně - pak si vyslechnete slova, kterým již sice nerozumíte, ale která formou, kadencí i zabarvením nenechávají na pochybách. To samé dělají imigranti z Indie v okolí Španělských schodů s květinami, které skupují polomrtvé ze stánků, aby jimi "obšťastňovali" ženy všech rozměrů i věku, stačí, aby to byly turistky - ideální v doprovodu jakéhokoli muže. Ženě nevkusným až dotěrným způsobem vnucují květinu… že prý je krásná a krásné ženě květina náleží. Základní chybou je květinu v bláhovosti přijmout. Poté se již nezbavíte ani toho ovadlého koštěte, ani jeho prodejce, ba naopak, ten začne ještě důrazněji a agresivněji vymáhat odměnu za "květinu darem" od mužského doprovodu.

Čím více do centra, tím více bude albánských zlodějíčků, afrických i pákistánských pouličních prodejců všeho nepotřebného, od ukrutně kýčovitých kulturních "artefaktů" z rovníkových krajů, přes zaručeně pravé kašmírové šátky nižší než vietnamské kvality, po bublifuky, plechovky s pivem, loupaný kokos a originální "cokoli", co opravdu originální stojí minimálně 100x více. Řím je dnes jejich městem. Ale jen v jistém slova smyslu.

Na historickou pravdu: "V Římě Římanem", tedy přesněji: "Žiješ-li v Římě, žij jako Říman, až budeš žít jinde, žij tak, jak žijí tam", ale nikdo z nich ani nevzpomene. Žijí stále po jejich. Mluví po jejich a reagují po jejich způsobu. Nemálo z nich má i práva Římanů, občanskými průkazy počínaje, četnými jejich politickými protektory konče. Nemálo z nich se aklimatizovalo v tom horším, to dobré, včetně budoucnosti Říma, jim však zůstalo cizí - po Římu žádají, berou si, ale nedávají. Ostatně, jako mnozí samotní Římané, ačkoli je dennodenně do očí bijí plakáty ze všech nároží a sloupů, které jim na srdce kladou, aby se k vlastnímu městu nechovali sobecky. Zbytečně.
Italové mají přísloví: Tutto il mondo é paese - Kamkoli jdeš, všude je to stejné, všude najdeš dobré i špatné lidi i jejich vlastnosti.

Nejsou všichni stejní, samozřejmě. Nic neubírám těm druhým, též cizincům odkudkoli, třeba jako jsem já. Znám je z mezinárodní školy, z jazykových kurzů, z různých akcí… znám jich ale tisíckrát méně, než těch prvních. A ti se snaží. Zařadili se. Mnohdy je od Římanů nerozeznáte. Pracují povětšinou v soukromých firmách, stát je velmi konzervativní… Musí pracovat více a snažit se více, než místní, ale to není na škodu…
Dovolím si ke konci ještě návrat k J. Taylorovi a jeho myšlení. Pokud jste dočetli až sem a vidíte věci stejně, či podobně jako já, dobře mi tak :-). Pokud je vnímáte jinak, můžeme i diskutovat "k věci", ne "k lidem", jak znělo pravidlo starořeckých i starořímských disputací. Pokud nesouhlasíte s výše napsaným, pokud oponujete panu Taylorovi i jeho následovníkům, pak doporučuji ještě další jeho myšlenku. Je ještě markantnější, je podstatou etiky a morálky. Jednou z podstat. Myslíte, že se mýlil i zde?

Jeremy Taylor, jak lze číst na webu OI, umě popsal a viděl dva druhy spravedlnosti. Přebírám: Jednak je to komutativní neboli reciproční spravedlnost, která je v Písmu vyjádřena slovy: "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi." Podle Taylorových slov "je toto měřítkem... té spravedlnosti, která předpokládá výměnu výhodných věcí za jiné výhodné věci: já naplňuji tvoji potřebu, ty vyplňuješ moji potřebu; jsem-li já prospěšný pro tebe, měl bys být ty prospěšný pro mne..."
Druhým typem je spravedlnost distributivní, vyjádřená v listě Římanům: "Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest." Taylor to komentuje: "Tato spravedlnost je jiná než ta první, protože závazek nevyplývá ze smlouvy ani se nezakládá na nějaké vzájemné výměně, ale je nám uložen z Božího příkazu nebo z příkazu nadřízeného, vyplývá z přirozenosti nebo milosti, ze zbožnosti nebo náboženství, z odpovědnosti nebo z úřadu, podle přikázání: 'Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.'"

Věřím, že Jeremy Tylor se nemýlil ani v jednom případě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petra Petra | 15. prosince 2011 v 14:44 | Reagovat

Tak to sedí! Kdybychom se všichni a všude chovali podle tohoto popisu, pak by bylo všude a všechno lepší! to by mělo číst hodně lidí!

2 sam doma sam doma | 16. prosince 2011 v 15:43 | Reagovat

to to tam fakt takhle vypada jo? zlaty cesko!

3 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 7:39 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama