Vzpomínky na domov

13. prosince 2011 v 19:21 | SPQR

Je krásné červencové dopoledne, čerstvý větřík rozehnal i poslední chuchvalce bílých mráčků, ještě čechrá vzrostlé trávy na Tetřevské slati, posledněkrát pohladí metličku křivolakou a již pomalu odeznívá, mizí mezi raritními stromky, tu a tam se schová za jednu z filipohuťských samot, naposledy povyletí, na rozloučenou zatřese jeřabinou hrdě strážící louku hořců v počátečním květu, jeřabinu již tak téměř utýranou drsným podnebím nejvýše položeného sídla v naší zemi a… absolutní pokoj a ticho. Snad odfouknul i mnohobarevné turisty s jejich navigacemi, značkovými koly a hlasitými telefonáty, jichž se cestou, po které vyrážím směrem k Lovčí skále, o sobotních dopoledních vydávají povětšinou desítky k pramenům matky našich řek, Vltavě.



Stoupám v prvních vrstevnicích, neslyším než přidrzlé volání chřástala, někde v dáli lesní dělník odkorňuje odumírající a stále větší a větší části nejtajemnějšího lesa této země, jinak klid, klid jako před bouří. Ještě jsem ani nenabral pochodového tempa, ještě jsem se ani pořádně nezakoukal do lesní samoty, ještě mám civilizaci za zády příliš blízko, ale už jsem šťastný, už se ztrácím shonu, hluku a napětí.

Nejdříve uhýbám vlevo na novou svážnici, která po několika stech metrech končí. Pak je to lesní pěšinka, rychle se měnící v průchozí pohádkové mýtiny, divoké loučky, stíněné paseky s borůvčím do výše mého pasu, s proláklinkami naplněnými vodou z prudkých dešťů minulých dnů…

Jen jednou se sehnu, je to pro můj první letošní mykologický úlovek - dvouhřib pravák, udělám několik kroků a… scenérie se mění, otevřely se hluboké pohledy do lůna prastarého lesa, zmizely monokulturní smrky, smutnošedé nic je nahrazeno mechovými polštáři kam až oko dohlédne. Opírám se o letité kmeny rozeklaných stromisek, klopýtám přes sílící množství kamenů, míjím obří balvany tu s čepičkou brusinek, tu pitoreskně obtočené kořeny rozpraskaných smrků i borovic, jejichž paměť sahá snad až tam, do vzdáleného roku zkázy, kdy pradávné šumavské pralesy zničila nejhorší větrná smršť, kdy vzala Šumavě její duši, její tvář i podstatu.

Jsem v sedle mezi Tetřevem a Čertovým vrchem (Siebensteinköpfel), cesta zmizela už dávno, žádné stopy, jen tu a tam výtrus vysoké. Les mi nepokrytě připomíná v každém kroku, že sem nepatřím, že snad ani nejsem trpěn, zakopávám, propadám se mezi rozlomená skaliska, brodím v mokřadech nebezpečně schovaných do vysoké trávy, vrážím do pahýlů stromů, či snad ony do mne. V jednu chvíli s námahou obcházím mohutný balvan, dotýkám se jeho studeněvlhké stěny, když tu…

Mělká jeskyně v rulové skále, temná, rozšklebená a přesto lákající. Je na ní něco zvláštního, jakoby se mi vysmívala. Na chvilku zastavím, raději se pořádně rozhlédnu, vítr najednou nabírá na síle a mám pocit předčasného stmívání. Nebe není vidět, jako bych byl opět v jiném lese, stačilo pár metrů. Zpět jsou relikty původního zalesnění, vousaté smrky bez života, větrem poletuje lišejník a drobné úlomky větví. Zelená ustoupila polomovému dřevu.

Les se brání. Nikdo mne nezval a jistě tu nejsem vítán. Padám přes trouchnivějící kmeny, s námahou se prodírám okolo jeskyně dále, seschlé haluze mne obkličují stále pevněji. Rád bych skalisko obešel a vystoupal na ně. Ale to co vidím, mne zmrazilo, přikovalo k zemi, zkoprněl jsem a v úžasu zírám na obří kmeny zešikma jako schodiště padlé na rozeklanou, miliony let starou skálu na vrcholu hory - mrazový srub. Odnikud nebyla vidět, přistihuji se, že začínám přemýšlet o tom, kde se tu vzala. Přísahám, n e b y l a tu! Vítr sílí, čím více se blížím, tím více mne strhává zpět, podráží nohy a do cesty podhazuje vše možné. Vyskočím na jeden z polopadlých kmenů, prodírám se jeho větvemi vzhůru, pod sebou propast, nad sebou divoce roztrhané skály. Už jen pár kroků, deset metrů, kamkoli šlapu, může být skalní prasklina a zůstat zde zaklíněn sám, bez pomoci… Poslední krok, špičky smrků jsou nyní na úrovni mé hlavy, nebe je černé jako před bouřkou, temně a výhružně hučí roklina, děsivě bouří vichr v korunách lesních mohykánů a nutí je v ohybu k úpění. Vítr sílí, strhává celé větve, láme špičky uschlých a ani zdravé nešetří. Děsivé šero vůkol mne mate, ztrácím orientaci, kvílení větru mi splývá s vlastními slovy… začal jsem mluvit sám se sebou? V poslední chvilce se zachytávám mladého javoru, půl těla ve vzduchu, ztrácím rovnováhu, na chvilku jsem zavřel oči, na setinu sekundy, vítr mi do nich nahnal prach z rozpadajícího se obřího kmenu pod mojí nohou, snad i padám.

Byl to přelud, krok nikam, strach zpodobněný v propast vedoucí kamsi do minulosti… a v posledním okamžiku ten útlý javor, jehož se držím pevně a stále pevněji, otevírám oči, hmouřím je, hledám další opěrný bod, nevěřícně zaostřím.

Nebe je modré, blankytně modré, jako když jsem opouštěl Filipovu Huť, a přede mnou se rozprostírá nádherný pohled na oba Roklany, pohled do neuvěřitelné dáli, pohled čistý, plný vzácné jistoty a bezpečí.

Chtěl bych na chvilku posedět, srovnat si myšlenky, skalním oknem pozorovat cvrkot horského lesa…, ale jímá mne tu neklid, něco je jinak. Opouštím vrcholový mrazový srub, až při sestupu si uvědomím jeho patnáctimetrovou výšku, kterou jsem málem změřil překonaným pádem, ještě se několikrát otočím s pocitem, jako by mne někdo, kdosi, sledoval. Ne, jistě v tom není záměr, ale lehce přidávám do kroku. Časem přeci zvolním…

Na Šumavě zůstává mnoho tajemného, neobjeveného, třeba pravda o děsivém německém lágru, který později nahradila rota Soutok s neméně děsivými sebevraždami hlídkujících; ale také o dalším zajateckém lágru u pramene Vltavy, jehož rudoarmějské osazenstvo v okolních lesích směrem k Čertovu vrchu "cosi" v podzemí budovalo… Policejní pyrotechnik Antonín Klůc ve své knize "Život pyrotechnika" píše: "Vědělo se také například, že na Černou horu a Čertův vrch směřovaly za války transporty různého materiálu, ale o pátrání po štolách nebyl zájem".

Nikdo neví, proč se Čertův vrch jmenuje Čertův vrch. Něco tuším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama