Z Říma do Paříže za… snem jménem Ladurée

11. prosince 2011 v 0:04 | SPQR
Jako v omámení postávám na konci čokoládového baru nejluxusnějšího pařížského cukrářství, se zatajeným dechem pozoruji tu úžasnou symfonii šestice asistentů, kteří za neuvěřitelně dlouhým nabídkovým pultem pomalu a pečlivě, s důrazem na výjimečnost prodávaného, vkládají do krásných krabiček cukrářské šperky, pro které do království "Picassa cukrovinek", jak se přezdívá Pierru Hermé, jednomu ze světových vévodů čokolády, neváhají přijíždět turisté z celého světa. Kdyby jen přijíždět, oni si rádi vystojí mnohdy hodinovou frontu, jež je dělí od prvního z asistentů, se kterým se pak mohou vydat na expedici nejdražšími a nejrafinovanějšími cukrářskými výrobky, o jakých jsme kdy jen slyšeli…



Nemohu se pohnout, očima hltám ochotu a všudypřítomné úsměvy personálu, kterýžto v bílých rukavičkách a noblesních uniformách považuje každého z klientů za toho prvního mezi prvními, či snad nejmovitějšího, jistě pak důležitého. Ano, nemohu se pohnout, a přesto mé oči lítají z jedné strany na druhou, od úchvatných čokoládových dortíků, přes domácí tabulkovou čokoládu až po ony renesanční lepené macarony mnoha barev a vůní, například s příchutí růží, které toto cukrářství proslavily po celém světě. Je to víc jak mámení. Je to mánie. A propadnout jí není nikterak složité. Však málokdo se brání.

Přijel jsem vybaven informacemi z internetu i odborné literatury, ale to, co jsem zažil při mé první, však i druhé, stejně tak jako třetí návštěvě čokoládového ráje na nejprestižnějším pařížském bulváru Avenue des Champs-Elysées, mi vzalo dech. Napotřetí jsem přijel s žádostí, tedy nabídkou, spíše prosbou, přijel jsem po hodinách studia francouzštiny, po dlouhodobém věnování se čokoládě, přijel jsem se záměrem… požádat o možnost otevřít Ladurée pobočku. Po vzoru Tokya, Londýna, či Dublinu, prostě přivézt do mého města cukrářský luxus a vrchol kvality, čokoládovou prestiž.

Ale až napotřetí jsem si uvědomil, že ne náhodou najdeme pařížský cukrářský salon Ladurée hned vedle honosného sídla koncernu Louis Vuitton. Že ne náhodou rozlehlý salón zdobí vzácné dřevo a těžké drahé látky, že ne náhodou se o klienty stará souběžně několik desítek profesionálů. Že ne náhodou již samotné balení sladkostí do krabiček z ručního papíru, do hedvábných stužek a luxusních taštiček, kdy se logo Ladurée - kam oči dohlédnou - pyšní ne nepodobno královskému erbu, že ne náhodou, a to především, je Ladurée vrchol. Pochopil jsem, dosáhnout kvality výroby a obsluhy tak, aby i pražské Ladurée bylo hodno tohoto jména, je zatím jen snem.

Stojím zády opřený o recepční pultík na konci baru, evidentně překážím úplně všem, mnohé okolo sebe nevnímám, vrážím ruce do kapes saka jako vypeskovaný školák, kterému se rozplynul sen o daleké plavbě oceánem a chce se mi odejít, spíše utéct. Když tu, již téměř rozhodnut vzdát to, mezi svazkem klíčů a zmuchlaným dopisem pro pana Hermého narazí moje ruce na tyčinku Kofila. Ani na chvilku se nezastydím, odtrhávám kousek žlutého obalu a… v ten moment si vzpomenu na prázdniny před pětatřiceti lety u babičky na chatě. Tahle čokoláda, ačkoli kvalitou i cenou spíše nečokoláda, mi připomněla z dětství to nejdůležitější, snít. A tak sním i dnes a na sto padesát procent se pokouším ty sny naplnit. Ladurée i díky Kofile takovým snem zůstává.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama