Se slepicí do Ladispoli

10. ledna 2012 v 16:59 | SPQR
Den jako dnešní byl přímo předurčený k lovu. Modrá obloha bez mráčků, po ránu sice chladno, ale na sluníčku na tričko, bezvětří, moře jako zrcadlo. Jsem rád 2x - moje bárka totiž není žádný výkřik poslední techniky, ani spolehlivosti, proto beru raději i záchrannou vestu a signálku. Cíl: Ladispoli, kdysi etruské město, později jeden ze starořímských přístavů, a i tady plenil a pustošil Totila, gótský král, o kterém jsme již několikrát psali. Dnes letovisko, přístav i dobré místo pro lovce naší kvality - mají tu případně pohotovost i nemocnici. Hoďku z Říma na sever. Doprovod: slepice. Pardon, jen její nohy. Lov může začít.


Podmořské útesy na pobřeží Ladispoli garantují výskyt naší dnešní večeře. Vyplujeme tedy. Já, můj kamarád Valterino a slepičí nohy. A pár nezbytných věcí k tomu. Nástroj k lovu je opravdu primitivní, výbava nejlevnější možná a výsledek lovu, jedinečná dobrota na všechny možné způsoby. Pokud chytíte, pokud se nepřevrátíte, pokud… se vám nechce na záchod, jako Valterinovi minule, poté, co mu žena připravila na cestu nějakou podezřelou specialitku. To jsme pak chytili prd a domu jeli s ostudou.

Čtyř až pěti metrová hloubka je dobrá, může se jít i dál od břehu, ale je to zbytečné, a my máme taky trochu strach z kvality mé bárky a z větších sourozenců dnes lovených polpů, tedy chobotnic. Nahazujeme vlasec (nám stačí dvacet metrů) namotaný na kus korku, dobře se drží, zatížený olůvkem, nad které připevníme slepičí nohu. Tu navážeme samostatným vlascem cca 40 cm nad olůvko tak, aby byla "na volno" dalších 20-30 cm. Někdo ještě nad nohu navazuje kousek bílé látky, nebo bílý igelitový sáček, který u dna "vlaje" a přilákává lépe pozornost zvědavých hlavonožců. Ale to se mi nelíbí, není to tradiční a co když se igelit utrhne, nechci zaneřádit moře. Spokojím se s nohou. Jakmile se olůvko dotkne dna, lov začíná. Vypneme motor, pokud se již nevypnul ovšem sám, moc nevydrží, a loďku necháme unášet jen proudem vody. Ten způsobuje pohyb olůvka po dně mořském, víření písku a… první zvědavci jsou na cestě. Vlascem popotahuju nahoru dolů, to aby si moje ruka navykla na váhu, tedy odpor vody s nožkou slepičí. Po zakousnutí chobotnicí poznám rozdíl.

Nebudu to zbytečně dramatizovat, jsou to chytří tvorové, ale jako ostatně známe u pána tvorstva, tak i u chobotnic žravost vítězí nad rozumem. Slepičí noha sehrála svoji roli bezchybně. Hlavonožec se zakousne a já pomalu tahám vzhůru. Těsně pod hladinou podstrčím pod chobotnici podběrák a šup, je na palubě. To nejhorší ale právě přichází. Zkusil jsem to několikrát, když jsem lovil sám, neměl jsem jinou šanci, ale dnes to nechám na příteli - je zapotřebí chobotnici zakousnout!

Jak říkají staří lovci, chceš-li chobotničku (vyjma "modrého" a "zeleného") na pepři a na grilu, a zakusovat s olivovým olejem i domácím chlebem, musíš jí nejdříve zakousnout slizkou, lehce páchnoucí, slanou a objímající tvůj obličej chapadly, abys poznal ten správný rozdíl chuti. Já ho poznal. Vážím si toho a basta. Už ho dále poznávat nemusím, stačí mi ta finální kousací část, ta poté, co polpo projde třeba právě tím grilem, nebo pánvičkou. Valterino je ale starý mořský vlk. Zakousne cokoli a někdy se ptám sám sebe, jak přichází k těm slepičím nožnám, které jsou pro lov chobotnic nezbytné… Proč se polpo zakusuje? Kousnutím za hlavu, kde má nervová ukončení u mozku, ji nejrychleji a nejspolehlivěji usmrtíte.

Chobotnice je na palubě. Když štěstí nemáte a ona se vám chce mstít - je chytrá, někdy až zákeřná - ostatními chapadly, to když u dna už ví, že se blíží její konec, se zachytne třeba o kámen. A drží. Vy, nadšeni z úlovku obřích rozměrů, podle váhy a odporu to tipujete na deseti kilového macka, táhnete nahoru nejen chobotnici dvoukilovku, ale také pořádný šutr. Tomu říkám poslední POMSTA chobotnice. Tím ale její možnosti končí a dále už je řada na nás, statečných lovcích ošlehaných mořským větrem, prosolených obřími vlnami a chaluhami, které příboj vymršťuje nad hladinu, jako švihnutí bičem… (tak to vyprávím dcerce, realita je trochu, ehm, civilizovanější).

Nejsem rybář, neznám příběhy o tom jak velkou rybu kdo ulovil. Nevím ani, jak velká chobotnice se dá chytit tímto způsobem a co chytla konkurence, nikdy jsem žádnou nepotkal. Asi i proto, že nejlepší čas na lov je ráno mezi čtvrtou a pátou a to já spím, a přes den ortodoxní chobotolovci neloví. Ale ta moje největší měla minulý rok 6.8 kilo (bez kamene) a odpoledne :-), a to už byl pořádný macek, přiznávám. Naštěstí na zakousnutí tu byl opět Valterino.

Zakousnuté kousky dopravíme na břeh, vyhlédneme si kus skály, útes, kameny na pobřeží omývané vodou, nebo i betonové vlnolamy. Tady dochází k dalšímu dokazování, kdo je ve finále pánem situace. Chobotnice je zapotřebí tzv. načechrat - omlátit, použijeme-li expresivnější výraz. Jednu podruhé drhneme po podkladu, po vzoru rejžáku a zaneřáděné podlahy. Občas s ní plácneme vší silou z výšky, párkrát to stačí, aby masíčko zvláčnilo :-) Už babička kdysi říkávala, že pořádné plácnutí je kolikráte nad všechna slova. Tím končí lovecká část a hurá domů, pochlubit se a nechat si pofoukat rány z lítého boje s tímto POMSTYCHTIVÝM hlavonožcem.

Cesta zpět byla dnes radostná, máme téměř patnáct kilo na hlavu. Chobotnice na pánvičce, chystaná na česneku, s rajčátky, pepřem a olivovým olejem půlku váhy sice ztratí, jsou samá voda, ale přesto, dnešní večeře s přáteli a džbánkem suchého lehkého Trebbiano di Romagna DOC, bude zlatým hřebem vítězství homo sapiens nad… slabším :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 10. ledna 2012 v 17:06 | Reagovat

Nejsem rybí, ani mořskoplodní....ale z popisu stejně slintám..:)

2 roma-eterna roma-eterna | 10. ledna 2012 v 17:13 | Reagovat

[1]: "vembloudovo" maso také není k zahození... ale zakusovat po ulovení bych ho nechtěl :-)

3 Bjela Bjela | Web | 10. ledna 2012 v 17:35 | Reagovat

A gde ě jako ta pomsta?

4 roma-eterna roma-eterna | 10. ledna 2012 v 17:47 | Reagovat

[3]: milé "bjela", Pomsta byla plod lásky Zeusem a Notte, nyní je mezi lidmi :-( vašim jazykem to napsat neumím, omlouvám se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama